Hostitel
~PRO FANOUŠKY S.MEYER~

by Stephanie Meyer
originální název: The Host
žánr: sci-fi, fantasy
nakladatelství: Tatran
počet stran: 552
vydání v ČR: 2009

Melanie Stryderová se odmítá vzdát.
Náš svět napadl neviditelný nepřítel. Lidé se pro tyto mimozemšťany mění na pouhé hostitelské tělo; jejich mozek ovládne vetřelec, ale tělo zůstává netknuté a zdánlivě beze změny pokračuje v předchozím životě. Obětí mimozemšťanů se rychle stane drtivá většina lidstva.
Když vetřelci dopadnou i Melanii, jednu z hrstky přežívajících „divokých“ lidí, dívka vůbec nepochybuje, že nastal její konec. „Poutnice“ - její vetřelecká „duše“ - která teď ovládla Melaniino tělo, dostala předem varování před problémy existence v člověku: změť pronikavých emocí, příliš mnoho smyslů, vypjatě živé vzpomínky. S jednou potíží však Poutnice nepočítá: předchozí obyvatelka těla se odmítá vzdát vlády nad svou myslí, i když tělo jí už nepatří.
Poutnice bádá v Melaniiných myšlenkách a doufá, že objeví příčinu nezdolného lidského vzdoru. Místo toho Melanie naopak zaplní mysl Poutnice vzpomínkami a podobou milovaného muže – Jareda, který se dosud někde skrývá před vetřelci. A jelikož Poutnice se nemůže oddělit od Melaniiny tělesné touhy, sama začne prahnout po muži, jehož má odhalit. Když vnější okolnosti přinutí Poutnici a Melanii, aby uzavřely nedobrovolné spojenectví, vydají se spolu na nebezpečnou a nejistou pouť za mužem, kterého obě milují.
úryvek z knihy
Věděla jsem, že to začne koncem a ten konec že bude těmto očím připadat jako smrt. Varovali mě.

Ne těmto očím. Mým očím. Mým. Tohle jsem teď já...

Zjistila jsem, že používám divný jazyk, ale dával smysl. Úsečný, dutý, slepý, přímočarý. Trapně omezený v porovnání s mnoha jazyky, které jsem už používala, ale přesto schopný plynulého vyjádření. Občas i krásy. Můj současný jazyk. Můj rodný jazyk.

Podle instinktu svého druhu jsem se bezpečně vpletla do centra myšlenek lidského hostitelského těla, vetkala jsem se nevyhnutelně do každého jeho dechu a reflexu, až nakonec přestalo být svébytným jedincem. Byla jsem to já.

Ne to tělo, moje tělo.

Cítila jsem, jak narkóza odeznívá a začíná se probouzet vědomí. Obrnila jsem se vůči útoku první vzpomínky, což ve skutečnosti bude poslední vzpomínka – poslední okamžiky, které tělo zažilo, vzpomínka na konec. Důkladně mě varovali před vším, co se teď stane. Ty lidské emoce budou silnější a živější než pocity ostatních druhů, jimiž jsem byla. Snažila jsem se na to připravit.

Vzpomínka přišla. A, přesně jak mě varovali, na něco podobného se připravit prostě nedá. Sežehla mě pronikavou barvou a řinčením. Chlad na její kůži, bolest svírající údy, pálí jako oheň. V jejích ústech odporně kovová pachuť. A pak ten nový smysl, pátý smysl, který jsem nikdy neměla, který sbírá určité částice ze vzduchu a přetváří je v jejím mozku do podivných informací a radostí a obav – pachů, jež mě rozptylovaly, mátly mě, ale nikoliv její vzpomínku. Její vzpomínka se nezabývala pachy, které pro mě byly nové. Vzpomínka obsahovala pouze strach.

Strach ji drtil jako svěrák, poháněl necitlivé, neohrabané končetiny vpřed, ale současně je svazoval. Prchat, běžet – víc nedokázala.

Selhala jsem.

Vzpomínka, jež nepatřila mně, byla tak děsivě silná a průzračná, že pronikla mým sebeovládáním – potlačila odstup, vědomí, že tohle je pouze vzpomínka, a ne já. Stržená do pekla, kterým byl poslední okamžik jejího života, jsem byla ona, a obě jsme prchaly.

Taková tma. Nevidím. Nevidím podlahu. Nevidím vlastní ruce natažené před sebe. Běžím poslepu a snažím se zaslechnout pronásledovatele, které za sebou cítím, ale v uších mi tep bouří tak hlasitě, že utopí všechny další zvuky.

Je zima. Teď by na tom nemělo záležet, ale bolí to. Je mi strašná zima.

Vzduch v nose byl nepříjemný. Hnusný. Hnusný smrad. Na vteřinku mě svou silou dokonce vytrhne ze vzpomínky. Ale jen na vteřinu a pak se do ní opět propadnu a oči se mi zaplaví zděšenými slzami.
Příběh
Na planetě Zemi už nic není, jak bývavalo. Mimozemšťani začali lidská těla využívat jako hostitele a lidé, kteří v sobě ještě mimozemšťana nemají jsou na útěku. Tak tohle zní vážně šíleně, ale Stephanie Meyerová takový svět vytvořila. Z vesmíru na zem přiletěli mimozemšťani, kteří vypadají jako stonožky. Lidské tělo využili pro sebe a rozpoznat od normálního člověka je můžeme podle toho, že mají v oku stříbrný odlesk. Takže jim posviťte baterkou před očima a hned poznáte, jestli je to mimozemšťan.
Postavy
Melanie je se svým bratrem Jamiem na útěku. Netuší, jestli někde žijí další lidé. Jednou ale potká Jareda, díky kterému se jí život zlepší a doknce se do něj zamiluje. Nic ale není jednoduché a Melanii chytí hledači (což jsou mimozemští policisté). Do Melanie dají tzv. duši Poutnice. V tomto bodě, by měla Melanie zmizet a Poutnice začíst žít svůj život. To by ale byla nuda, ne? Melanie nezmizí, naopak se snaží Poutnici ovlivňovat.
Melanie se nevzdává, stará se o své blízké, ale není natolik obětavá, aby riskovala smrt kvůli cizímu člověku.
Wanda (Poutnice) přiletěla na planetu Zemi, protože chtěla vyzkoušet nový život. Žila už na mnoha planetách, ale život na Zemi si nakonec oblíbí nejvíc.
Wanda je strašně hodná, nevinná a obětavá.
Objevuje se tu hodně postav, ale protože vám nechci prozrazovat děj, tak vám další postavy představovat nebudu. Ale chci říct ještě tohle. Představte si dvě ženy uvězněné v jednom těle a pak si představte dva muže, kteří milují jednu z nich. Celkem komplikované vztahy, co xD?
Hodnocení
Od začátku se mi líbil nápad spisovatelky. Když jsem ale knihu začala číst, připadalo mi to hodně zvláštní. Moc často jsem předtím o mimozemšťanech nečetla, takže mi mimozemská stonožka přišla opravdu kuriózní. Nicméně S. Meyer se zaměřuje na děj a pocity postav, trochu víc bych uvítala další informace o tom, jak tito vetřelci na Zemi žijí. Velice zajímavé mi přijde to, že nepotřebují peníze. Do obchodu prostě přijdete a vezmete si, co potřebujete. Na druhou stranu, ale máme dost informací o tom, jak se lidé snaží přežít.

SPOILER! Co mě ale dost zklamalo byl konec. To jeden výrazný mínus téhle knihy. Připadá mi, jakoby S. Meyer neuměla psát jiné konce než šťastné. (viz. Rozbřesk) Myslím, že konec mohl být o tolik zajímavější, kdyby to Meyerová vymyslela alespoň o trochu jinak. Tenhle konec přece úplně každý musel očekávat. Žádné překvapení, nic takového. Vše šlo podle toho, co každému mohlo dojít už na začátku. Díky tomu konci mi kniha nepřijde až tak dobrá, jaká by mohla být. Stejně je to ale fajn kniha...

Těšit se můžeme i na filmové zpracování:


Kresby jsou od shanaimal